Hvězdná brána

Hvězdná
Brána šuměla hovorem a prouděním vody.

Uslyšela
ten zvuk už na širokém schodišti.

Zároveň
ucítila těžkou, opojnou vlhkost vzduchu na tvářích, na rukou,
ve vlasech i hlubokém výstřihu.

Docela lehounce se
jí
zatočila hlava.

Slastně
přivřela oči.

A strohým
kamenným obloukem vešla.

Propletené
a spletené stužkami můstků, schodišť a lávek vznášely se
visuté terasy rajských zahrad a lóží v neskutečném prostoru
pod závratnou klenbou podzemního dómu.

Stála
na nejvyšší galerii, a přestože ten pohled znala a čekala, její
oči si musely dlouhou chvíli uvykat na novou perspektivu. Protější
stěny se ztrácely jakoby v nekonečné dálce v mlžném oparu a
dno dómu bylo možné jen tušit v hloubce skrze spleť boháčských
plošin a magnátských lodžií. Doprovázeny oním
charakteristickým neustávajícím ševelením pluly ty malé světy
v lehounkém nekončícím lahodném podvečeru měkce prosvětleném
jiskřivými světly rozechvělými prouděním milionů hektobarelů
té nejčistší, nejkřišťálovější vody. Vody ve stovkách
fantaskních fontán.

Opravdové
vody v nespočtu umělecky vyvedených tůní a bizarních
vodotrysků.

Skutečné,
čisté vody v nekončících kaskádách vodopádů, vodních stěn,
sloupů i schodišť.

Nefalšované,
mokré, zurčící, pitné vody.

Ze světové pouště ji výtah svezl sto třináct pater dolů a ona se ocitla na vrcholu světa.

Sešla
beze spěchu několik pater po okružní galerii, vychutnávajíc
přitom nové a nové výhledy plné závratě, už tady se letmo
pozdravila s několika známými, docela malinko, spíš symbolicky
se napila z jedné z fontánek a postříkala se vodou z ní, a
přitom všem nezapomínala zhluboka dýchat a prociťovat, jak ji
vlhkostí nasycený vzduch zvláčňuje pleť a hladí až uvnitř a
odplavuje slanou pachuť písku.

Když
sešla ještě o další patro, vyčnívala tu z galerie protáhlá
plošinka bez zábradlí. Vyběhla na ni rychle a skočila bez
zastavení, aniž by se vlastně podívala kam. Ve vzduchu se otáčela
pomalu, žádná salta ani vývrtky, právě tak jednou kolem
laterální osy a prudce a krátce zasoustředit aurickou energii do
napřažených rukou, aby lehčeji prořízla hladinu bazénu na
jedné z velkých statických plošin kolem jádra dómu.

Z vody vyšla
jako Afrodita z pěny na pláži s umělým příbojem, zdvořilý
potlesk odbyla sotva znatelným pokývnutím a z podnosu pavoukovitě
štíhlého robota sebrala vysokou flétnu s horkou zelinkavou
hydrozoi. Ostří titanových nehtů zazvonila o křišťál. Držíc
kouřící pohár oběma rukama, vmísila se s ním mezi postávající
hloučky.

A pocházela
pak dlouho mezi nimi, usmívala se, a tu a tam se zaposlouchala do
hovoru, nikdy však déle než na pár vět.

“...zbytečná
investice! Nejméně šestnáct milionů barelů, a ani to není
záruka, že nastarujete v ekodómu cyklus a že se všechno prostě
nevypaří...”

“...když mi voda
takhle proudí po bradavkách, můžu se zbláznit!”

“...tři litry na
den a osobu, tak neuvěřitelný luxus?!”

“...nechává svým
milenkám voperovávat žábry! Já neříkám, sex ve vodě je
samozřejmě nejlepší, ale představte si vydržovat takový
harém!”

“...museli jsme
povolat mága a ten skutečně odhalil ilegální nádrž. Skoro
čtvrt milionu hektobarelů! Jenomže rebelové stihli vpusť zalít
silikonbetonem, takže škody při potyčkách, zničené čerpadlo,
nové vrtání plus šedesát procent mágovi a byli jsme nakonec
ještě ztrátoví...”

“...já se vůbec
nedivím, že zkrachoval. Jednou mi to udělal proudem vody, a pak
povídá, ta voda, ta je tvoje. Bila jsem se do hlavy, že jsem byla
tak rychlá!”

Naslouchala ale spíš
jen onomu šumícímu smísení hlasů než hlasům samotným, než
tomu, co říkaly. Nepracovala, odpočívala, vzdálená od nich
všech, lhostejná. Procházela se mezi nimi a shovívavě se
usmívala, když nohama čeřila v mělkém bazénku svá
neuvěřitelná tři procenta ze vší téhle vody.

Nikoho ten večer
nehledala. Do své velké, dravčí postele. Ale věděla, že to
nakonec stejně udělá. Že brzy odhodí svoji povznesenou
lhostejnost a udělá z mladíka v plastiku s vysokým límcem, či z
vysoké, sebevědomé ženy v kovové šněrovačce krásně
poslušnou loutku, která jí to udělá. Která ji krásně,
překrásně... Ta představa zároveň zabodala, zároveň se jí
zachvěly rty a ona si je přejela jazykem. Mladík s límcem, hovící
si v perlivé vířící tůni (burza? zbraně? Nevzpomněla si,
takže to nebylo důležité) její gesto zachytil a oči se mu na
okamžik rozevřely. Usmál se a pozvedl nepatrně náustek vodní
dýmky. Najednou ji to rozladilo. Ne, ještě ne! To shovívavě
lhostejné polovědomí, ve kterém plula po většinu svých dní,
bylo přece tak příjemné! Prosté ostří a hran a otázek bez
odpovědí. Nechtěla jej ještě svléknout, ani sebe, ani tohohle…
Stačil kratičký záblesk negativní sugesce a mladík (ach ano,
severovýchodní pouštní teritorium, mafií kontrolovaný černý
trh, dvanáct a čtvrt milionu hektobarelů teprve od pondělí) s
náhlým zděšením a hnusem v očích odvrátil hlavu. Noční můra
místo sexu? To není k zahození, co říkáš? Nakonec ji to
rozesmálo a náladu jí to přece jen zlepšilo. Nu, možná už je
čas, Thailo! V očích se jí zajiskřilo a ona si protáhla drápky.
Pojď, mé drahé tělo! Mazlivě se vědomím dotkla, a pak
prostoupila každičký kousek své dokonalé postavy. Zazvonily
řetězy padající z Nespoutaného chtíče:

“Přines!”
Rozvlnila růžovo-rudé Rozechvění, povolila několik ok na obojku
neodolatelného Hlasu:

“Chci! Chci!”
Vlna horka jí proběhla od paty až k hlavě, roztáhla zorničky,
bradavky proměnila v žhnoucí kopí, rozvlnila pánev i s těmi
nejposlednějšími vnitřními svaly a rozehnala rázem bodavé
ostny marnosti. Ach! Chci hned! Ach! Jak je dobré být čarodějkou,
ach... Dokonalý manželský pár vstoupil do jejího zorného pole
zahalen horkým závojem vzrušení přelévajícího se k samé
hranici. Zavrněla a potřásla hlavou, aby ji rozšířené zorničky
neprozradily příliš brzy.

Po schodech
vedoucích
z jedné z privátních teras pokrytých tenounkou vrstvičkou rychle
proudící vody scházela přímo k ní ukázková dvojice -
syntetická nafta s nádhernou ozdůbkou. Proč ne?! Ano! Nafta v
nejaktuálnější kombinaci černé sklovité kůže a titanu s
železem vyztuženými rysy a vysunutou spodní čelistí, ozdůbka s
očima jako talíře, dvěma rozvlněnými růžovými kopci ňader v
sklo-titanovém mřížoví a - ach temnoto nejrozkošnějšího
podvědomí! - skrze poloprůhlednou plastikovou pěnu nanesenou
přímo na těle zřetelně vystupovaly mocné obliny mezi dívčinými
stehny. U šíleného chirurga! - ta tam musí mít přioperovanou
celou válcovací stolici i s vibračním mandlem! Ozdůbka zachytila
Thailin pohled a obliny pod plastikem se zachvěly jako velká
hladová ústa.

“No, matko,
takováhle zrůdnost!” odkudsi se vynořil muž v černorudém
plášti. Pod ním byl nahý, mokrý a velký. Vrhl se na Thailu,
dokonce ji políbil na tvář. Teprve teď si Thaila uvědomila, že
zvolání bylo vypískáno tenkým, plebsu nedostupným ultrahlasem.
Nesnášela to namáhavé vypiskování bez souhlásek, ale bylo
praktické. Chtěla jím Soronovi odpovědět, ale muž hned
pokračoval normálním, jen od písku rozskřípavým hlasem.

“Drahá Thailo!”
Oči nemohl odtrhnout od ozdůbčiny zrůdnosti.

“Sorone?”

“Moc rád tě
vidím.” Šveholil muž dál šťastně. Mezi tím však pískal
špatně modulovaným ultrazvukem.

“Je mi líto,
Thailo, ale...” A hned zas normálním hlasem v žoviálním a
překotném tónu.

“Dovolte, abych
vás představil. Naftový král Solomon Sale a sexuální artistka
Istriana. Podle orgazinu Extos nejbáječnější pár sezóny v San
Sex Granito. Solomone, Istriano, tohle je zase ta nejbáječnější
vodní spekulantka celé Západojižní enklávy. Krom toho též tak
trochu mágarg.” Zasmál se vlastnímu vtipu.

“Thaila Airi
Stan...” Nenechal je ani říct vlastní jména, jen si podali ruce
a on hned zase jako o překot:

“Omlouvám se
velice, drahá Airi, ale přeje si s tebou mluvit sám Thard mág.
Čeká tě v olivovém háji.” A ultrahlasem:

“Máme tu problém,
jmenuje se Rgasd Haal a Thard jej chce co nejdříve a co nejlépe
prověřit.” A opět normálním hlasem, aniž by si samozřejmě
ostatní čehokoli všimli:

“Rád se budu
našim přátelům na tu malou chvíli věnovat, spěchej ale, jak
jen to bude možné, má drahá.” Usmíval se.

“Pěkně si to
užij, můj drahý!” Sykla či spíš pískla na něj Thaila
vztekle v ultra a zdvořile se s naftovými rozloučila. V
termospektru dobře viděla, jak Soronův klín v blízkosti
ozdůbčiny továrničky hřeje. Ozdůbka žhnula celá.

Malé
odbočení tedy. Dobrá. Prověřit někoho, přečíst, proskenovat,
prozkoušet. Najít krycí hypnobariéry, prolámat se k utajené
identitě, srazit ubožáka na kolena. Nic víc, tu ostatní špinavou
práci už případně odvedou jiní. Pro dobrou mágarg zábava na
patnáct minut, pro Thailu na pět. A někdy je to dokonce
dobrodružné. Ta prastará hra kočky s myší. Ale ne dnes!
Vztekala se. Nedopitou hydrozoi nechala stát na zábradlí a místo
do výtahu skočila do dalšího bazénu. V silném proudu vody
stoupajícím širokým skleněným sloupem se nechala vynést až k
další plošině, pak pět set dvanáct schodů, jedna vodní
skluzavka a jeden opravdový výtah a... Přemýšlela o tom, co ji
čeká. V olivovém háji koncertovaly živé cikády, ale nebylo
jich tolik, aby přehlušily všudypřítomný zvuk vody. Přes
jezero vedla dlouhá, nízko nad hladinou se klikatící lávka. Bude
to muž, jinak by se toho jistě ujal drahý Soron. Bude to jistě
také někdo nový. Cizího mága v roli špióna tu sice měli
všehovšudy dvakrát, ale jeden nikdy neví, a když neví, vezme si
samozřejmě raději to větší kladivo. A to Thaila rozhodně byla.
Proto se také v žádném případě nebála. Případného souboje
určitě ne.

Stáli
oba mezi kameny rychle proudící říčky, která vytékala z jezera
a sklonění nízko nad hladinou chytali do holých rukou jakési
puntíkaté ryby a vyhazovali je na břeh. A smáli se. Nemohla tomu
obrázku uvěřit. Vznešený Thard Mág se směje. Vznešený Thard
Mág a neprověřený cizinec. Vznešený Thard Mág si máchá svůj
vznešený plášť ve studené vodě a výská jako malý kluk.
Popošla ještě několik kroků a zůstala stát na břehu za jednou
z oliv.

“Nestůj tam tak, drahá Thailo, a přidej se k nám. Nikdy mě nenapadlo, že by se dali tihle mutovaní pstruzi chytat rukama. Jsou skoro tak rychlí jako ty.” To promluvil Vznešený Thard mág. Hned nato se narovnal a rukama si mnul záda v kříži.

“Proč to neděláme
častěji? Je to zábava i dobré cvičení, zdá se.”

Narovnal se i druhý
muž, oba vystoupili z vody a vykročili k Thaile. Malý robot za
jejich zády posbíral mrskající se ryby a ubíhal s nimi na
pavoukovitých nožkách pryč.

Oba muži
se usmívali. Oba měli modré oči. Zatímco ty Thardovy byly modré
jako ledová ostří, oči cizího muže byly jako voda ve skalních
tůních tam nahoře. Tiché a tajemné, jako každá voda na
povrchu. A ona je poznala.

“Můj Tharde.”
Uklonila se a soustředila se jen na to, aby úklona nebyla ani o
zlomek vteřiny delší, než vždy.

“Thailo, slunce
moje! Rád bych ti představil našeho nového hosta a požádal tě,
abys jej uvedla do naší Hvězdné společnosti.”

Samozřejmě
tvář byla po plastických operacích, tu poznat nemohla - možná
elegantnější, trochu tuctovější, s lehce prokvetlými vlasy
důstojná. Ano, výška, stavba těla, zdálo se jí i pohyby
odpovídaly, byla si jistá. Překvapená si všimla vějířků
smíchu. Thard pokračoval:

“Baron Rgasd Haal.
Padesát milionů hektobarelů, jižní teritorium.”

“Barone, Thaila
Airi Stan, Nejvyšší mágarg.” Ruku jí nepolíbil, ale pevně
stiskl. Díval se jí do očí a ona viděla, že ji nepoznává.
Ruku měl horkou. Nestáli před chvílí v ledové vodě? Podívala
se v termo a užasle hleděla na srdce hořící snad za
fyziologickými limity.

“Baron Haal
osídlil už polovinu Enkinské pouštní pánve a rád by prý
pokračoval. K tomu ale nepochybně potřebuje kontakty, služby a
ochranu - a vodu - Brány.” Thard se stále usmíval, naladěn
zřejmě tou rozmarnou zábavou s rybami. Mezi olivami na břehu
zahlédla Thaila Soronův plášť i titanové odlesky naftových.
Byli tam ještě i další lidé. Nikdo nemusel nic říkat, aby všem
došlo, že tam, kde je Thard, nejvyšší mágarg a cizinec, se
jistě děje něco zajímavého. Thard vypadal, jako by si ničeho
nevšiml a klidně baronovi rozkládal.

“Rozhodně činíte
velmi rozumný krok, že se uchylujete pod ochranu Brány. Jestli
lidstvo stále ještě žije, je to jen díky nám, mágům. Vím, je
to už příliš samozřejmá pravda. A bohužel, co je samozřejmé,
to přestává být zřetelné. Množí se hlasy nejen proti Bráně,
proti mágickým dómům, ale proti mágům vůbec. Nechte vodu téct,
říkají. Copak neteče, jen se podívejte! Eh, devadesát procent
světové vody je znečištěno právě proto, že teče. Že teče
skládkami radioaktivních a chemických odpadů, kontaminovanou
zemí, otrávenými řekami, že se vlévá do mrtvých moří, prší
ze znečištěné atmosféry. My jsme dokázali vyčistit, zadržet a
uchovat biliony barelů vody a tím zachránit civilizaci. Ano,
vyčítá se nám, že zastavujeme proudění, že jsme tak zastavili
celou společnost, uzavřeli, rozdělili a ovládli. Ale tak tomu
musí být tam, kde každé proudění, každý pohyb znamená novou
kontaminaci, průnik, otravu, smrt...” Zarazil se.

“Ach, nechávám
se rád unášet spravedlivým hněvem, omluvte mě. Thailo, ujmeš
se pana barona?”

“Ráda. A hned. A
přímo tady. Jestli dovolíš, můj Tharde, chtěla bych být k panu
baronovi upřímná.”

Musí
to udělat hned. Ať už to má za sebou! On i ona.

Thard na Thailu
překvapeně
pohlédl, ale neříkal nic. Obrátila se k Haalovi:

Proč?
Proč jsi přišel? Úpěla bezhlasně, nahlas však pokračovala
téměř laskavě:

“Milý barone,
jistě víte, jak to dnes ve velkém světě chodí. Hvězdná Brána
je skutečně branou ke hvězdám. V tomhle světě už není nic, co
by bylo výš.”

Proto jsi přišel.
A já ti teď musím ukázat tuto bodavou pravdu. Samozřejmě, kdo
jiný by to měl být?! Kdo jiný by tě měl zabít, můj milý?!

“Brána, to je
všechna moc, všechna síla a všechna voda,” pokračovala, “a o
to všechno se stále bojuje. Jsme proto ostražití. Jsem mágarg a
mým úkolem je vás prověřit. S jakými úmysly přicházíte? Kdo
jste? Nic víc, nic míň.” Sledovala muže, co s ním její slova
udělají. Thard se usmíval, zároveň však byly jeho oči napjatě
přivřené.

“Jsem vám plně k
dispozici, mágarg.” Znělo to trochu jako otázka, ale určitě ne
nejistě. Žádný strach v hlase.

“Můj Tharde.”
Obrátila se ke starému mágovi, aby se s ním rozloučila. Pokynul
jí a ona se zavěsila do Haala. Vůbec se netřásla.

“Projdeme se?” a
hned ho vedla po lávce zpět přes jezero. Thard se za nimi díval,
naslouchal.

“Víte barone, na
rozdíl od některých svých kolegů, nedělám tuto práci ráda.
Možná proto ji po mě chtějí tak často. Nevyžívám se v krvi
ani bolesti. A proto jsem rychlá a účinná. Jste špion, nebo
dokonce kouzelník? Nemusíte odpovídat. Jestliže ano, byl byste s
největší pravděpodobností pod hypnotickou blokádou a nic byste
nevěděl.”

“Chcete provést
reverzní hypnózu?”

“Ach ne, to by
bylo příliš přímé a pracné. Kdoví kolik stupňů by vaše
blokáda měla.”

“Tedy?”

“Chci vás
zabít... “ Podíval se na ni a vážně přikývl.

“Prožil jste
dobrý život, barone?”

“Říkáte, abych
se připravil?”

“Pokud bude
všechno v pořádku, oživíme vás.”

“Aha.”

“Samozřejmě
čistá klinická smrt, žádná krev a snad ani bolest. Dvě až tři
minuty. Takovou dobu nepřežije žádná blokáda a déle zase žádný
člověk.” Pár kroků mlčeli, pak baron zastavil.

“Jak?” Díval se
jí do očí. Usmíval se dokonce a kolem očí se mu zas rozběhli
jemné vějířky.

“Líbíte se mi,
barone. Škoda, že jsme se nesetkali dřív.”

“Proto jste ke mně
tak upřímná? Zvyšuje to mé šance?”

“Ne. Jen - nechci
spěchat. A máte pravdu, většinou jsem to chtěla mít rychle za
sebou. Krátké překvapení a dost.”

“Ale teď si
chcete hrát? Neměl by teď být čas spíš na moje poslední
přání?” Byli jsme tak hraví, pamatuješ?

“Co bude v mých
silách, barone.”

“Ano, přijímám vaši hru, mágarg. To je mé přání. Dáte mi náskok?” Rozesmála se a smích ji na malou chvíli přemohl, vybublal ze srdce, ucítila slzy v očích.

“To nebude
schovávaná, barone.” Skryla tvář do rozpuštěných vlasů,
které si stahovala do uzlu.

“Vaše přijímací
rituály se mi začínají líbit. Jistě se jimi bavíte i vy.”
Rozhlédl se po březích jezera, kde postávaly a posedávaly
skupinky dalších zvědavců. Spona jeho pláště se mu zasekla a
nešla otevřít.

“Dopřejme jim
tedy víc než čekají, barone.” Usmála se na něj. Spona konečně
povolila a on si ho sundal z ramen. A v jeho zákrytu, v jednom
pohybu vykopl nohou do jejího nekrytého boku. Tohle nečekala.
Srazil ji z lávky jako adepta. Nestihla nic, jen sebou hluše
plácnout do vody. Nadávala si a horečnatě přemýšlela, kde má
tohle jezírko nějaký spodní kanál. Přece jen by bylo efektnější
vynořit se ve vedlejším bazénu, než se tu přede všemi škrábat
zpět na lávku. Nevymyslela však nic, navíc nebyla dobře
nadýchaná. Vyškrábala se tedy co nejrychleji, hloučky na břehu
tleskaly, tentokrát ale ne jí. Ještě že byla mokrá, protože se
smála a brečela radostí.

“A nemyslela jsem
ani honěnou!” Křikla pro formu za postavou mizící na druhém
konci olivového háje. Znovu si uvázala mokré vlasy do uzlu a
rozběhla se. Jen utíkej, utíkej prosím a bij se! Projela jí vlna
emocí, vypadalo to jako chtíč, ale stokrát silnější, z
hlubiny, ze které se jí zatočila hlava.

Zahlédla
barona na můstku vedoucím na vyšší terasu. Ohlédl se a
zpomalil. Teprve, když si byl jistý, že ho vidí, rozběhl se dál.

Schody brala po
třech.
Na poslední ale nedošlápla, něco jí udeřilo do hlavy a ona
vzala polovinu schodiště zpátky dolů v nepříliš elegantních
kozelcích. Jak se zatraceně dokázal tak rychle schovat za tak úzký
pilíř? Myslela, že odskočil doprava a běžel k dalšímu
schodišti. Zase někdo tleskal a zase ne jí. Narovnala zlomený nos
a chvíli musela stát, než největší bolest přešla. Milý můj,
ani nevíš, jakou mi děláš radost! Doufám, že budu krásná i s
orlím nosem. Neběžela za ním zpátky. Rozhlédla se a potlesk
okamžitě ustal. Seběhla zbytek schodiště dolů (Mezi dvacátým
a dvaatřicátým schodem vyvolala silnou představu zdravého,
rovného nosíku a poslala ji tělu.) a vrhla se k závěsným lanům.
Ve slušném čase vyšplhala tři patra po úzkých uhlíkových
stuhách, přeručkovala po roštech na dně vyšší plošiny a
seskočila na jednu z privátních teras. Všimla si, jak lidé
zděšeně ustoupili.

“Zdravím tě,
Hydrochonte z Gröechen!” Usmála se na šlechtice, se kterým,
nebylo to zas tak dávno, strávila hned několik nocí.

“Arhé, Thailo.”
Hlas se mu nezachvěl, ale zazněl hluše a prázdně. Muž stál
toporně a strnulou úklonu téměř nebylo poznat. Strach? Sloup
vedle ní byl z leštěného chromu a přidával hezky duhové
kontury. K čertově zřídlu! Proč myslela, že uvidí směšnou,
zmoklou čarodějku? Ze zrcadla na ni hleděla sama děsivá bohyně
smrti. Úzká dlouhá, bledá tvář zčásti skrytá prameny mokrých
vlasů, krví podlité oči s panenkami přes celé zorničky v
černých rámech řas, tmavých víček a vytetovaných linek a
stínů. Krev přes pootevřené rty a vysunutou bradu. A tělo
napjaté, přikrčené ke skoku. Musela u toho pohledu chvíli
zůstat. Zasmála se.

“Doufám, že se
zase potkáme, drahý Gröeči.” Sykla na muže a samotnou ji
překvapilo, když uslyšela Hlas. Silný a mocný. Muž se zachvěl
jako strom zasažený sekerou. Už věříš pověstem o lidských
obětech mágů, drahý? Snad sis nemyslel, že jsou to jen povídačky
pro větší vzrušení a váš pocit hrdinství, když některou z
nás skolíte na lopatky? Rozběhla se schodištěm nahoru
rozstřikujíc přitom schválně vodu do všech stran. Další
Rgasdova lest už nevyšla.

Čekal na ni na
okraji terasy a nechal ji doběhnout hodně blízko, než se sám
rozběhl. Snažil se ji přesvědčit, že chce přeskočit snad
desetimetrovou mezeru na vedlejší plošinu. Bylo jí jasné, že je
to nesmysl, měl jistě Bránu načtenou, ale ona ji znala ještě
lépe. Nechápala, co by získal tím, že by místo dlouhého skoku
jen spadl do bazénu dole. Možná tři vteřiny, než by skočila za
ním? Běželi nízkou, klenutou balustrádou otevřenou do prostoru.
Sledovala pozorně jeho kroky. Odrážel se do výšky. Nestihla
změnit svůj směr úplně, ale pomohly jí drápy, kterými
zachytila jeho nohu nad sebou. Chtěl ji nechat proletět do prázdna,
zatímco on by se jen vyšvihl na vysunuté horní patro. Počítal i
nejspíš s tím, že mu neuvěří desetimetrový skok a bude padat
dolů. Žádný bazén tam nebyl.

Ona mu ale stačila
zadrhnout drápy o holeň a zachytila se ho za kotník. Dohmatával v
tu chvíli levačkou na ozdobný okraj z hlazeného mramoru a ona ho
celého zhoupla pryč od stěny. Levačka mu sklouzla, stihl
nahmátnout pravačkou římsu po straně, ale v tu chvíli už ona
na něm visela celou vahou a strhla ho dolů. Padal s ní a na ni,
otočen tím trhnutím od stěny, takže bez naděje na zachycení.
Zachytila je ona na okraji, ze kterého se před okamžikem odráželi,
a ke kterému se teď oním zpětným zhoupnutím zase dostali.
Zaťala mu drápy do kotníku a on si to nepochopitelně stihl
uvědomit a nechal se celý převážit až hlavou dolů, aniž by
přitáhl či kopl, a tím ji strhl s sebou. Udržela je oba. Přitáhl
se a chytil její ruku, kterou ho držela. Chtěla se nohama
vyšvihnout a zachytit, ale on jí je stihl vlastníma nohama
obejmout a stisknout. Byla bezmocná, přestože či protože je oba
držela na převislém okraji.

“Zabíjí mě
jenom vaše krása, čarodějko, nemusíte se tolik snažit.”
Políbil ji rychle, přehmátl jí bleskově na ramena a vyšvihl se
zpátky na balustrádu. Nechala mu deset kroků a ani pak se
nerozběhla naplno.

Dostihla ho až
na písečné pláži, kde ještě před chvílí hrála šlechta
lechtivou hru s elektrickými obušky. Teď se rozprchli a nechali
pár černých holí ležet v písku. Rgasd se po jednom vrhl a něčím
prudce trhl na rukojeti. Nebyly to hračky, ale skutečné armádní
pomůcky s regulátory zaaretovanými na minimu. Rgasd právě utrhl
pojistku a vytočil zbraň na maximum. Thaila se zarazila, ale on jí
hodil druhý.

“Tohle je celkem
čistá smrt, řekl bych,” křikl na ni. Nevyrazila okamžitě.
Elektrický obušek není meč, stačí dotek a možná ani ten ne,
silný výboj může přeskočit i na několik centimetrů. Navíc je
tu všechno mokré. Cítila zklamání. Příliš jednoduché. Příliš
technické. Vykryla první Rgasdův výpad, nápaditý, rychlý a bez
výboje. Všiml si jejího zaváhání. K čertu, lásko! Chtěla
jsem tě roztrhat vlastníma rukama, vydrápat ti srdce z hrudi,
zatnout ti zuby do hrdla, slyšíš?! Roznést tě po plošinách
odshora až dolů, vykoupat se v tvé krvi a všechny tu v ní
zmáčet! Aby konečně pochopili, aby otevřeli oči. Nebo jsem
chtěla, abys to ty udělal ty mně. Vždyť proto jsi přece přišel!
Dát konečně mému životu smysl! Ty jsi konečně anděl, na
kterého čekám, který mě odvede z tohoto divadla marnosti, jež
bůh už dávno opustil…

Při
dalším výpadu zapraskaly jiskry, ale jen mezi obušky. Sáhla
levačkou ke krku a teprve teď si sundala Vyrgu, černý úzký
obojek stahující hrdlo a v něm Hlas. Rgasd se pokusil využít
její malé rozptýlení, ale snadno ho odrazila.

“Stop!” řekla
rázně, ale nijak hlasitě. A pak…

“Rgasde Haale,
zemři! Teď hned!” Hlas třeskl i mezi lidmi stojícím v uctivé
vzdálenosti. Uslyšela několik výkřiků, někdo omdlel. Málo
Hlas zaostřila, málo se soustředila.

“Rgasde Haale,
Rgasde Haale, zemři!” Bila ho jeho vlastním jménem jako palicí.
V takových chvílích nepomáhalo ani to, že většinou šlo o
falešná jména.

“Jsi mrtvý,
Rgasde Haale!” Zase! Zase to tu bylo. Nikdy se o svoje schopnosti
neprosila. Nepatřily jí. Tenhle Hlas nebyl její. Na to byl příliš
silný. Všichni ale - a po většinu času i ona sama - žili v tom,
že je to její síla, že ona vládne jí a ne naopak.

Jen někdy,
jako teď, si jasně uvědomovala, jak je to bláhové. Že ona je
jen kormidelníkem bárky v příliš silném proudu. A ten proud teď
udeřil Rgasda Haala přímo do hrudi, do hlavy, do břicha. Rgasd
strnul a zhroutil se na kolena, upustil k ráně napřažený obušek.
Ochromenému mu Thaila nechala chvilku a sama se také na okamžik
zkoncentrovala na sebe. Rgasd se ztěžka, chrčivě nadechl. Dalším
úderem Hlasu mu chtěla zastavit srdce.

V takovou chvíli
osobnosti kouzelníků, ukryté za krycími bariérami, vyrážely na
poslední zoufalou obranu. Hlasem, aurickým úderem, fyzicky,
jakkoli. Často ale i obyčejní smrtelníci s rafinovanými
posthypnotickými příkazy jednali nevyzpytatelně. Vrhali se do
sebevražedných útoků, ve smrtelných křečích byli schopni
bojovat silou, která jim samým trhala svaly od kostí, či jim
alespoň začaly samy praskat tepny a stříkat z nich krev nakažená
neznámou a tedy nedetekovanou mutací bojových virů.

Rgasd Haal se díval
na ni a oči měl stejně modré, jako když je viděla prve. Pokusil
se pohnout. Nejdřív upadl na všechny čtyři, potom se ale přece
jen namáhavě postavil. Nevěřila tomu, co viděla. Necítila
žádnou aurickou clonu, žádnou magii. Udělal krok k ní a
zavrávoral. Zachytila ho rukou opřenou o jeho hruď, připravená
přitom dát do ní veškerou svoji sílu. Postavil se pevněji a
zůstal stát.

“Zemřu pro
tebe... rád...” Vypravil ze sebe přerývaně. Poznával ji?
Nedokázala to poznat. Víčka se mu zachvěla. Teď ucítila v jeho
auře proměnu. Zastavil dech, krční tepna se mu arytmicky
zachvěla. Hleděla na něj nechápavě. Zpomaluje srdce, došlo jí.
To není možné. Je to lest? Jaká? Proč? Teď otevřel oči a
ještě se na ni podíval. Zapomněla počítat čas. Na tepně už
nebylo vidět žádný pohyb, místo toho ucítila na okamžik rychlý
tikot v jeho auře, který ale také rychle utichl. Myšlenky jí
zběsile vířily v hlavě.

Kouzelník
dokáže zpomalit vlastní srdce, ale nikdy ne až k zastavení - to
je něco jako fyzikální zákon, jeho síla mu to nedovolí.
Smrtelníka by snad bylo možné k něčemu takovému vycvičit, ale
nedokázala si to představit a hlavně jí to nedávalo smysl -
cvičit se k umírání. Musí to být lest! Nemohla ale přijít na
to jaká. Modré oči se obrátily v sloup a Rgasd se zřítil do
písku. Srdce stálo. Ucítila záchvěv v jeho auře a poznala, že
zemřel. Počítala a přitom šeptala.

“Neodcházej,
neodcházej duše!” Napočítala do sta. Počítala rychle.

“Vrať se zpátky!”
Chtěla přikázat, ale nebyl to Hlas. Nebyl tu.

“Vrať se!” Její
vlastní hlas se zlomil. Spadla na kolena k němu do písku.

“Vstaň!”
Vykřikla docela obyčejně a udeřila plochou dlaní na jeho srdce.

“Vstaň a choď!”
To nebyl ten silný, ten cizí magický Hlas. Ani ten její normální

• chladný, kultivovaný, povznesený. To vykřikla ona sama, ona
  sama ze sebe. Nové zachvění. Srdce poskočilo, ale jen to.

“Rgasde Haale!”
Bez jakékoli opatrnosti se vrhla na jeho ústa a vdechla do nich ze
všech sil. A znovu. Znovu udeřila dlaní. Nic.

“Thailo!”
Překvapeně se ohlédla. Byl to Thard.

“Děkuji ti.”
Nechápavě se na něj podívala.

“Působivé
harakiri,” zasmál se nuceně. “A zbytečné.” Za zády mu
stálo několik dalších vysoce postavených mágů. Mezi nimi i
Soron.

“Odneste to tělo!”
křikl Thard příkaz na roboty a otočil se k odchodu. Thaila
vstala. Malý robot poplašně vypískl, když ho nakopla, odletěl
až do vody. Thard se otočil.

“Je můj!” řekl
Thailinými ústy ten nejsilnější magický Hlas, který kdy v dómu
slyšeli. Lidé spěšně ustoupili. Kouzelníci zvedali ruce před
srdce na obranu.

“Vstaň, Rgasde
Haale!” přikázal Hlas a Rgasd po několika zakašláních a
cukavých nádeších skutečně vstal.

“Pojď!” Řekl
Hlas. Thaila jej podepřela ramenem, odváděla si ho zbytečně
širokým špalírem miliardářských masek. Thard mlčel. Mlčeli
všichni.

“Singi?”

“Ano?”

“Jak je ti?”

Muž,
který dnes zemřel, který se jmenoval jinak a kterého kdysi
milovala, ztěžka vzdychl.

“Dřív jsi nebyla
tak…”

“Ne, nebyla.”

“Mám se dobře,
Thailo. Po selhání mé životní mise, zástavě srdce a ničivé
explozi vášnivé čarodějky se mám nejlépe, jak jsem se kdy měl.
Je docela praktické spát v posteli, co je zároveň malá
nemocnice.”

“To ještě nevíš,
co všechno umí dalšího.”

“Hmm, bylo to
trochu jako ve třech,” smál se, ona ležela na něm a ten smích
ji houpal. Tiše vrněla, jak jí rukou zlehka hladil po zádech.

“Pamatuju si tvoje
doteky, i tvůj smích. Jsi jiný a stejný…” Ne, to neměla
říkat, ale už bylo pozdě, ucítila napětí v jeho těla, krátké
zadržení dechu.

“Co tu děláš,
Thailo?”

“Ne, ještě ne,
Singi. Budeme si jen tak povídat. Vzpomínat. Milovat se a
vzpomínat.” Věděla, že to nejde.

“Ty víš, co tu
dělám, Thailo.” Zvedla hlavu a položila ji na prsty propletené
na jeho hrudi. Chtěla mu vidět do očí.

“Ano, přišel jsi
zničit Bránu a osvobodit vodu,” udělala dramatickou pauzu, “Ale
já jsem nezradila, Singi. Nejsem takový rebel, jako ty. Dělala
jsem, co bylo třeba, ale vždycky tak, jak mi to připadalo správné.
A pak…” Položila hlavu zpátky. Chtěla jen poslouchat jeho
srdce.

“Co pak?”

“Pak… Můro!
Přehraj prezentaci Prognóza 9!”

“Tato prezentace
je tajná. Pouze nejvyšší rada, úroveň dvanáct. Uveďte prosím
oprávnění.”

“Přehraj to, ty
kravko!”

“Přehrávám
prezentaci Prognóza 9.”

Ve vzduchu za jejími
zády rozkvetly opalizující hologramy, zářivě vyvedené symboly
Brány v elegantních pohybech a proměnách.

“Přeskoč intro!”
Thaila nechala oči zavřené. Singi přes ně oba přetáhl
přikrývku, ruku jí nechal ve vlasech. Barvy zmizely, vystřídaly
je mluvící hlavy, pohyblivé grafy, názorné mapy. Cítila, jak
pod ní téměř nedýchá.

“Za využití veškerého dostupného zbývajícího výpočetního výkonu planety, na základě maxima dostupných dat sebraných ze všech myslitelných zdrojů dospěla světová vědecká a magická rada k závěru, že…” Dlouho ležel a zíral do tmy, zatímco ona mu spala v náručí. Prezentace byla dlouhá a vyčerpávající a ona ji viděla mnohokrát. I ona v ní několikrát promluvila.

“Thailo?”
promluvil nakonec.

“Promiň.”

“V pořádku,
tohle by bylo lepší zaspat. A je hezké, poslouchat tvůj dech,
když spíš.”

“Rozumíš teď?”

“Nevím. Asi jsem
dnes zemřel potřetí.”

“Je to šok. Nedá
se to vzít… hned. Možná se to nedá vzít nikdy.” Vymotala se
z přikrývek a posadila se vedle něj. Stačilo lusknout a Můra jí
tenkou stříbřitou rukou podala elektronickou cigaretu. Singi dál
hleděl do prázdna.

“Ani voda všech
Bran už nedokáže nastartovat přirozený oběh,” opakoval její
slova z prezentace.

“Ano, vsákne se,
vypaří, kontaminuje. Ani kdyby jich bylo dvakrát tolik.”

“Pět až šest
generací…”

“V Bránách
dvanáct až patnáct. Pokud se nic nepokazí. Je mi to líto,
Singi.”

“Nikdo to neví?”

“Jen Rada a
nejužší tým. Jinak už nikdo nemá kapacity. Poslední počítače
schopné takových výpočtů i spojení s posledními satelity
střeží Nejhlubší Brána.”

“S tímhle by asi
nebylo dobré se vrátit,” zavřel oči.

“Ne, to ne,”
přikývla, dlouho mlčel. Neodolala:

“Tak…”
neodvážila se ale větu dokončit, i teď pocítila vlnu napětí,
která mu projela ramenem.

“Zůstat? Tady?
Mám tam ženu a děti. Miluju je. Řekl jsem, že buď uspěju, nebo
zemřu!”

“Můžeš tu
udělat hodně dobrého.”

“Když to
oficiálně nemá smysl?” vzdychl, odvrátil hlavu. “Žít v
přepychu, zatímco moje děti budou umírat žízní… a věřit…”

“Mohl bys…”
Přece jen ji to zabolelo, jen se bránila.

“Co? Navštěvovat
je v přestrojení za hodného strýčka, co uroní slzu, dvě? To
bych se raději zadusil pískem! Chápu, že hra musí pokračovat -
rebelové proti Branám, Brány proti rebelům, hra na smysl a
naději… ale…” Zarazil se, teprve teď jí to uviděl v očích.

“Thailo…”

“Miluju tě. Jenom
chci, abys to věděl.”

“Singi, vzpomínáš
na to, cos mi psal?”

“Ano, spoustu
hloupostí. Chtěl jsem se tě aspoň něčím zaujmout.”

“Aspoň něčím?
To nebylo málo! Tys je slyšel!”

“Jistě, že jsem
je chtěl slyšet, ale…”

“Jestli tomu
nevěříš, tak já ano. Já je ve tvých slovech slyšela. A
vzpomeň si - také jsme ti nechtěla věřit, když jsi mluvil o tom
druhém hlasu, který ze mě někdy mluví, o mocné a divoké ženě
čarodějce. A dnes vím, že je.”

“Proč mi to teď
říkáš?”

“Oni tě vedli.”

“Myslíš sem za
tebou?” Položila mu ruku na ústa a sklonila hlavu.

“Ano. Ale teď už
musíš jít. Nedokázala bych tě tu ochránit.”

Thard přišel
ani ne za hodinu poté. Bezpečností služba Brány ho informovala.
Thaila ho přivítala opět upravená, horká voda z ní smyla vůni
milování a studená únavu. Thard ji políbil, jen letmo,
nenaléhal, ale ona mu sama položila hlavu na rameno.

“Děkuji ti.”

“Jestli je to, jak
říkáš, měli bychom my všichni děkovat tobě, Thailo.”

“Já nevím,
jestli to tak je. Možná si to jen moc přeju.” Najednou se
rozbrečela. Nejvyšší mág ji jemně a trpělivě držel v náručí,
dokud neutichla poslední vlna vzlyků.

“Věřím, že ne,
Thailo. Rozhodně byl fascinující. Neumím si představit, kdo by
mohl být vhodnější.” Usmála se přes slzy.

“Děkuji. Ať ho
prosím nezabijí, než se dostane mimo senzorové pole. A pojď,
dáme si snídani, mám hlad jako vlk.”

“Řekla jsi mu o
mystické cestě?”

“Ne. Jen jsme…”

“Co?”

“Vzpomínali.”

“Dobře. To je
dobře. Nesmí mít žádný únik. Musí cestu najít sám.”

“Myslíš, že to
dokáže?”

“Pokud nezemře
žízní, nezabije ho slunce ani rebelové ani naši, pokud bude
dostatečně zoufalý, vášnivý, vytrvalý a silný, pak ho možná
andělé uslyší a promluví k němu a on jim možná porozumí. Pak
musí mít ještě dost lásky k Zemi, aby za nimi neodešel a vrátil
se s jejich slovy. A potom bude potřebovat přesvědčivost a
štěstí, aby zažehl jiskru v lidech. A pak, možná, se Brána
otevře alespoň pro naše duše, když ne pro těla.”

“Co když to
nedokáže?”

“Pak možná náš
syn.” Thard si přisedl k Thaile, objal ji a ruku jí položil na
dosud ještě ploché břicho. Můra protestně rozpřáhla stříbrné
ruce: “Jestli chceš mít syna, měla by sis dnes už dát pokoj.
Budeš ráda, když po dnešní noci nepotratíš.”

“Sklapni, Můro!”

“To je v pořádku.
Vím, že jsi ho vždycky milovala. Vlastně jsem ho rád poznal. Ale
ty jsi moje… družka v půlnočním údolí. Bez tebe…”
Položila mu prst na rty.

“Já vím. Nemusíš
se bát.”

Patnáct
let poté

Brána
chrčela, sípala a hučela.

Thaila slyšela
ty zvuky celou dobu v šachtách schodišť, jimiž scházela
čtyřicet pater od poslední funkční stanice výtahu.

Zároveň
cítila všepronikající těžký pach oleje, rzi a zatuchliny,
který sténající vzduchotechnika spíš zahušťovala než
větrala.

Hlava se jí
výpary a únavou točila už od mínus sedmdesátého patra.

Opřela
se o zbytky kamenného oblouku a na chvíli zavřela oči.

Věděla,
co uvidí a ještě chvíli to vidět nechtěla.

Obrovskou prázdnou
jámu.

Hluboko dole slabě
svítily zbytky centrální plošiny, chabě se leskla osamělá
jezerní hladina.

Ne, netrvalo to
patnáct
generací, ani deset. Předpovědět divoké turbulence dějin se
nepodařilo ani spojeným polím superinteligentních neuronových
sítí, které měli tehdy k dispozici. Ani Bůh zřejmě neví, jak
jeho vesmír dopadne. Stačilo pár potyček magických frakcí, pár
výpadků, které se systémově rozšířily jako padající kostky
domina, a kdysi Hvězdná Brána dnes už sotva dýchá. Jako většina
ostatních.

Byla jsi zvědavá,
jak bude vypadat konec, tedy uvidíš. Možná už dnes. Co jiného
by mohlo být tak důležité, aby kvůli tomu musela ještě dalších
šedesát pater bludištěm servisních schodišť?

Do řídícího
centra dorazila po půlnoci. V bludišti s celými úseky bez energie
a tedy i bez osvětlení skutečně dvakrát zabloudila. Podařilo se
jí přelézt jednu zavalenou část po vnější stěně, ale stálo
ji to hodně sil i strachu. Ruce už ji nedržely tak pevně jako
dřív. Velín nikdo nehlídal, kaskáda pancéřových dveří byla
dokořán jako řada průchozích pokojů na starých pozemních
zámcích. Některé byly zohýbané a ožehlé. Velín sám byl ale
netknutý. Ne, že by na tom záleželo, když mnohé z jeho částí
už neměly čemu velet, ale stále to byl symbol - naděje, přežití,
vody. O kterou bojovali tak slepě, že…

Thard seděl
v pojízdném křesle za zády operátorů noční směny, nejspíš
spal. Vešla tiše, znalým pohledem přelétla nejdůležitější
ukazatele. Její tři procenta se rozrostla na víc než polovinu, a
přece měla teď méně vody, než tehdy. Nemluvě o kvalitě.

Krajní
operátor si jí všiml a vyšel jí vstříc. Její syn. Jejich syn.

“Naome.”

“Mami.” Políbil
ji na tvář, usměvavý i v tuhle hodinu, i na tomto místě.

“Soronovi se
podařilo zprovoznit ten pískový filtr ze staré fíkové laguny.”

“Je to chlapík,
ale kvůli tomu…”

“Ne, neblázni.
Pojď posaď se, musíš být unavená.”

“To jsem, ale chci
vědět…” Otočila se na spícího Tharda.

“Nech tátu spát.
Pomáhal s tím filtrem a pak… unavilo ho to.”

“Co ho unavilo?”

“Pojď!”

Vedl ji do zázemí
velína, které působilo jako luxusní - jen poněkud unavené -
apartmá.

“Tam,” ukázal k medově osvětlenému baru.

Někdo
spal na gauči z vysokého zeleného plyše. Hromádka hadrů plných
pouštního prachu. Thaila se nechápavě ohlédla na Naoma, ale ten
ji jen pokývnutím pobídl. Váhavě šla blíž. Prošedivělé
vlasy, vousy, vrásčitá, osmahlá mužská ruka.

“Singi!”
Vykřikla to, nebo jen bezhlesně vydechla? Muž se pohnul,
přiskočila k němu. Nemohla tomu věřit, musela se ho dotknout,
chytit ho.

“Pomalu, Thailo,
Thailo! Jsi pořád tak divoká…” objímal ji i odstrkoval, jak
se snažil protřít si rozespalé oči, smál se.

“Singi!”

“Kdybych věděl,
že jsi nahoře…” nemohla se na něj vynadívat.

“Promiň, že mi
to trvalo tak dlouho, už nejsem…”

“Ale jsi, Thailo,
pořád jsi!” Oči měl světlejší, než si je pamatovala, jako
by zářily.

“Nedivíš se, že
jsem tady?” Nezmohla se na slovo, marně chytala myšlenky.

“Já… já… mám
jen radost, promiň, já… nemůžu myslet.” Chytila ho aspoň za
ruce a tiskla mu prsty, dlaně. Až pak si uvědomila, že nejsou
sami.

“Promiň, to je
Naom, můj syn. Můj a Thardův. Naome, tohle je…”

“Já vím, mami,
táta mi všechno řekl a se Singim jsme se už představili.”

“Kdy? Kdy ti to
řekl?”

“Už dávno. Řekl
mi, že jestli chci, můžu jít. Najít rebely, muže jménem
Singi…”

“To ti řekl?
Jaktože já to… A co jsi…?”

“Že rozumím
Bráně, ne andělům. Tím nic proti,” obrátil se k Singimu.

“V pořádku. Jsi
víc podobný tátovi. Ale máš máminy oči.” Thailu bodlo u
srdce.

“Asi jsi nepřišel
probírat moji rodinu.”

“Ne, to ne. Přišel
jsem pro vodu, Thailo. Tak jako posledně. A pro tebe.”

“Cože?”

“Rád bych to řekl
všem.”

Shromáždit Radu netrvalo až tak dlouho, nezbylo jich mnoho a všichni, kromě Thaily, žili přímo v Bráně. Předčasní starci, co nedospí rána. Sešli se u kulatého stolu ve zbytečně velkém sále na centrální plošině, zatímco venku se pomalu rozsvěcela umělá slunce.

“Před patnácti
lety jsem viděl vaši simulaci Prognóza 9.” Rada překvapeně
zahučela, ale Thard je pohybem ruky utišil. Ten otrhaný, ošlehaný
muž hovořil k stále ještě pánům světa, ve stále ještě
honosných čistých róbách, pláštích a burnusech, jako ke svým
starým přátelům.

“Dnes je zřejmé,
že nebyla zcela přesná,” rozhlédl se kolem sebe, “A to nejen
v odhadech lidského rozhodování.

Tehdy jsem jí
samozřejmě věřil. Zoufalý a odhodlaný jsem šel do pouště a
prosil anděly. Ne, nebudu vám vyprávět srdceryvné příběhy o
osvícení. Nepřišel žádný blesk z nebe. Žádný mocný hlas
ani vznešené, ohromující dunění. Přesto vím, že jsem je
tehdy konečně uslyšel mluvit. Byly to bělavé výhonky saxaulu,
kvetoucí keříky solničky tam, kde by je nikdo nečekal, světle
zelený odstín mechu na kamenech, tůň čisté vody v červené
zóně. Detaily, které ukazovaly - pojď, prostě pojď. Tudy vede
tvoje cesta. Tehdy jsem uslyšel mluvit Zemi. A jak jsme se snažili
přežít, Země nám odpovídala, pomáhala a sama přežívala. To
ona byla tím hlasem, který jsme hledali.

Když jsem se vydával do Brány poprvé, neviděl jsme to. Všichni jsme měli před očima jen Bránu a její vodu, kterou chamtivě vysávala ze světa. Zloba nám zatemňovala zrak i duše. Ale jak Brána upadala, začínali jsme vidět. Že andělé k nám hovoří celou dobu - skrze ni, celou dobu říkají, co máme dělat. Ano, postavit archu. Archu Zemi. Ona pořád ještě dýchá. Ať vaše počítače spočítaly cokoli, ona ještě dýchá a chce, abychom dýchali s ní. Mohli jsme se s ní spojit už dávno. Kdykoli. Teď je to těžší než předtím. Ale jenom to je cesta. Jenom to je archa, kterou hledáte!”

“Ne, je to jen
iluze. Pravý svět je jinde! Takové vědění přinesli staří
mistři od andělů!” neudržel se nejstarší.

“Možná. A možná
tehdy potřebovali lidé vědět toto, a dnes potřebují vědět, že
tento svět je dílem andělů. Ona je jejich chráněnkou. Byla
stvořená, aby nesla a chránila nás. Teď je přáním andělů,
abychom chránili ji a ona bude naše archa. Nevyslyší nás, dokud
my nevyslyšíme je.” Zvedl se rozčilený sbor hlasů. Thard ale
znovu zvedl ruku a promluvil.

“Kde?”

“Akajina.”

“Radioaktivní
poušť?”

“Paradoxně tam
byla země dlouho opuštěná, což jí od mnohého ochránilo.”

“Je to daleko,
není tam žádná Brána, nikdo vám nebude moct pomoci.”

“Ani na nás
nebude útočit.”

“Pravděpodobnost
přežití?”

“Padesát
procent.”

“V Bráně je to
devadesát.”

“Ano, deset,
maximálně dvacet let. Pak tak čtyři, pět a ztracený čas pro
adaptaci.” Thard dlouho mlčel. Pak promluvil:

“Ať jdou ti, co
chtějí. Každému hektobarel vody. Brána ale musí zůstat
provozuschopná a nečekejte od ní nic víc.”

“Tři hektobarely.
A cisterny.”

“Jeden a půl, na
víc cisterny ani mít nebudeme.”

Thaila nevěřícně
sledovala výměnu dvou mužů. Thard se na ni podíval.

“Ty půjdeš
také.” Bylo to řečeno mírně.

“Vezmeš Naoma a
dostanete společně dvacet hektobarelů, víc nemůžeme.” Podíval
se na Singiho.

“A ty se o ně postarej, prosím.”

Galerie

Obnoveno z původní WordPress galerie (5 obrázků).